« zpět / back

Fotky z Maďarska

Fotogalerie z cyklovýletu kolem Balatonu, Maďarsko

2001

Nebo pro jistotu zde mirror:

TRASA: Bratislava, Neusiedler See, Lövö, Hevíz, Balatón, Tihany, Balatonfüred, Székesfehérvár, Budapešť, Štúrovo

SzékešFerkeMárošBaltónMaďárošSzekároš
aneb na jaře k Balatonu

Už ani nevím kdy přesně to bylo, ale asi na začátku nového roku přišel David s poněkud zvláštním nápadem - udělat cyklotůru po Maďarsku - vyjet z Bratislavy a přes Balaton dojet do Budapeště a nazpátek na Slovensko. Ačkoliv první reakcí byl spíš pocit zoufalosti takovéhle akce, přece jenom - je to rovina, žádné hory, neni na co koukat prostě určitě nuda a stereotyp - nakonec divnej nápad vyjet tam mimo sezónu počátkem května začal vypadat velice slibně a lákavě. Takže tutově jedem.

Z původních téměř šesti - sedmi lidí, kteří se tvářili, že pojedou, nakonec, jak už to tak bývá, zbylo pouze naše alpské trio. K tomu ještě Dejva začalo zlobit koleno a tak se chystáme vyrazit jenom ve dvou. Plánujeme, že pojedeme rychlíkem z Hlavního nádraží v 23.00 v pátek večer přímo až do Bratislavy.

Na poslední chvíli (Tomáš už vyrazil na nádraží) zjišťuju, že vlak, kterým chceme jet nemá batožinový vozeň.. A tak s velkými lapáliemi měníme odjezd na pozdější vlak s přestupem. Přidává se k nám ještě David, který se o půlnocí přiřítil plnou rychlostí přes nádražní halu na svém starém, ehm spíše velmi stařičkém Favoritu. Padají otázky kde to vyhrabal a narážky typu "Favorit rozsekat a zahodit.", ale to Davida nerozhází a tak vychvaluje svého oře s řadící páčkou přímo na přesmykači a hodlá nám při jízdě ukázat záda - no čas ukáže :-)

    1.den

Ačkoliv vlak vyjíždí po půlnoci je beznadějně napěchovaný a tak se zabydlujeme v uličce u dveří mezi vagóny. Celou cestu pidlikáme, ale je tam takový rambajz, že k ránu začínám z toho hulákání ztrácet hlas. V Přerově přestupujeme a v devět ráno jsme v Bratislavě. Sedláme naše samohyby a po krátké prohlídce města, kdy zjišťujeme, že Bratislavský hrad je poněkud ošumtělý a most přes Dunaj s vyhlídkovou restaurací je poněkud méně mohutný než v televizi, vyrážíme směr přechod do Rakouska. Kousek za městem na chvílí zastavujeme a najednou vidíme jak se k nám blíží policejní motorky vedoucí peloton cyklistů. Nejdříve si myslíme, že se asi jede závod, ale peloton se přibližuje velice pomalu a za chvíli zjišťujeme, že jde o amatérskou jízdu přátelství mezi Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem a bůhví čím jěstě. Ukazuje se, že jedou stovky cyklistů - no potěš. Připojujeme se mezi ně a tak ukryti s brašnami v pelotonu bez zastavování přejíždíme Slovensko-Rakouské hranice.

Před námi se otevírají nedozírné roviny a tak po cyklostezce mezi ještě zelenými lány obilí jedeme vcelku slušnou rychlostí na Neziderské jezero. To má na délku téměř třicet kilometrů, hloubku několik metrů a je převážně zarostlé rákosem. Objíždíme jezero a potom co si v jedné vesnici natočíme z pramene smradlavou, ale dobrou minerální vodu dojíždíme na hranice s Maďarskem. Tam míjíme maďarské celníky ověšené kulomety a hurá do Maďároš.

Kvalita silnic kapku klesá, ale ani ne kilometr za hranicí už u stánků nabízejí věnce sušených pálivých paprik, nakládanou zeleninu ve velkých flaškách a téměř všudy přítomné klóbásky - slinty, slint. První městečko na cestě je Fertödu, ve kterém je podle všeho velice známý zámek s mnoha místnostmi - hm zajívavý - moc nás nebere a tak radši jedeme dál. Co nás, ale hnedka zaujalo byl neuvěřitelný počet bakelitových prďítek východo-německé výroby jezdících po ulicích - přece jenom, když člověk najednou vidí čtyři jedoucí Trábiky a žádná jiná auta je už to krajně podezřelé.

Sluníčko začíná klesat k obzoru a tak se začínáme rozhlížet po místě kde klesneme i my do spacáků. Předtím, ale v jedné malé vesnici vstupujeme do místní knajpy a jsme odhodláni otestovat mísňí pivsóny - hm a jak to říct - no anglicky snad nikdo v Maďarsku nemluví (narazili jsme pouze na dva lidi v Budapešti), tak to zkoušíme německy, ale k porozumění dojde až když ukazujeme na pípu. Následuje krátká lekce maďarštiny, ze které jsme všechno, kromě výrazu pro pivo - Sör , který se opakoval na spoustě reklamních billboardů, zapomněli. Ještě vyžebráme v hospodě vodu do bidónů a za chvíli už rozbalujeme bivak kousek u Lövö za bývalým zahradnictvím.

    2.den

Ráno vyjíždíme motivováni skutečností, že by jsme měli večer dorazit k Balatónu a tak to s větrem v zádech pražíme na jih - dlužno přiznat, že Davidův Favorit na svůj pokročilý věk dosahuje závratných rychlostí a tak nám David opravdu chvílemi ukazuje záda a má nemístné poznámky o našich kolech - no ještě se uvidí Davide... 

Zastavujeme v prvním městečku a dáváme si snídani v maďarském stylu s paprikovou klobásou - salámy, párky a klobásy sice normálně vůbec nejím, ale tady se cpu téměř obouručně.

Další cesta vede přes celkem nudnou rovinatou widle krajinu, avšak stereotyp rozbořuje vesnice se jménem Rum a Davidův přetržený drát v zadním kole - že by muzeální Favorit měl pře jenom nějaké mouchy ? Ne é to byla určitě náhoda. A tak po menší opravě kdy se vlastně nic neopravilo svištíme a to až do do města se známými termálními lázněmi Hevíz.

Uprostřed Hevízu je venkovní koupaliště s vodou 36 stupňů teplou, které je v kráteru zalitém gejzírem - no ve skutečnosti to vypadá spíš jako trochu větší rybnik, který ovšem pronikavě smrdí sírou a je plný po krk do vody naložených důchodců. Chvíli váháme, ale potom se rozhodujeme ne zrovna nejlevnější vlezné zatáhnout a za pár okamžiků už oceňujeme naší investici, protože voda je opravdu nádherně teplá - skoro až moc.

Nebyli by jsme to my, aby jsme se jenom klidně vyhřívali. Z vody vyčnívají kousek nad hladinu zábradlí určená k držení a poklidnému spočívání ve vodě. Nás nenapadlo nic lepšího než, že začneme na zábradlí vylejzat a házet do vody šípky a salta. Pravda bylo nám trochu divný, že si nikdo jiný ani neponoří hlavu a že všichni po náš tak divně čučí, ale naše řádění ukončil, až plavčík, který se probral z polospánku, hbitým tempem přivesloval a něco na nás německy békal - smůla brachu rozumíme pendrek. A tak hrajeme mrtvé brouky a s přitroublými úsměvy se zkoušíme chovat "normálně" - jde to špatně :-)

 Po vyhřátí v termálu nasedáme na bajky a po pár mocných šlápnutích do pedálů konečně vidíme hladinu Balatónu. Sjíždíme do městečka Keszthely a v jedné restauraci si dáváme pořádný nášup - chceme si dát něco echt maďarského a tak si vybíráme z jídelníčku jídla s podezřelými  maďarskými názvy. Hm tentokrát grilovaná bílá klobása.

Po dobré večeři nasedáme na kola a na místní pěší zóně Davidovi praská dálší drát v zadním kole - asi se moc nacpal a překročil tak nosnost svého oře. Zastavujeme a začíná oprava - ovšem se stejným výsledkem jako ta minulá. S přáním, aby kolo ještě vydrželo nasedáme do sedel a jedeme dál. Avšak pohled na Davida jak ho zadní kolo díky své totální rozcentrovanosti při každém otočení pořádně "nakopne" a elegantně mu rozhodí brašny do stran jako plandavý uši v nás vyvolávají sarkastický smích, který mě dostává i teď po čtvrt roce, když si vzpomenu jak Dejv elegantně nadskakoval ;-)

Nakonec dne rozbalujeme naše spacáky na konci města na louce za zahradami posledních domů. Začíná pršet a tak přes sebe roztahujeme s Tomášem celtu ze stanu a začínáme zjišťovat její "drobné" nedostatky - sice na nás neprší, ale v mžiku je zespoda zapařená a tak to vypadá, že je skoro lepší být na dešti a tak aspoň z pod celty vystrkuju čenich a nechávám si pršet na ciferník. Hm,  nic moc

    3.den

Další den pokračujeme po severním břehu Balatonu směrem na Balatonfüred.Chvíli v pohodě jedeme, ale pak Davidovi při jízdě z kopce praskne již třetí a snad i čtvrtý drát. Následuje oprava, kdy náš dvorní mechanik Tomáš vymýšlí a zfušuje vždy ze dvou přetrhlých drátů jeden funční a tak můžeme pokračovat v cestě. Avšak už je celkem jasné, že praskání drátů je nezvratitelná řetězová reakce, a že archaický Favorit brzo vydechne naposledy a jeho stařičké komponenty klesnou nadobro k matce zemi.

A taky, že jóó. Po pár kilometrech zastavujeme a čekáme na Davida, který se za notnou chvíli objevuje pjéšo se svým zdechlým kolem (téda až todle bude David číst tak mě zaškrtí - ahoj Dejve :-). Nedá se svítit a tak nasedá na vlak směr Budapešť a definitivně nám ukazuje záda.

A tak  jak už začíná být trapným zvykem konec cesty zase pojedeme jenom dueto já a  Tomáš.

Pokračujeme dál kolem Balatonu a v červencovém počasí dojíždíme až k poloostrovu Tihany, který vybíhá až do poloviny Balatonu a nahoru vede na Maďarské poměry pěkný krpál (rozuměj max. 5%). Nejprve se nechceme zdržovat zajížďkou, ale nakonec nám to nedá a vyjíždíme nahoru a oceňujeme naše rozhodnutí. Nahoře je kostel s menším, ale dobře udržovaným parkem s nádherným výhledem na Balaton a jeho okolí. 

Snažíme se vyrobit panoramatickou fotku a tak děláme asi pět záběrů vedle sebe - amatérismus až hrůza, ale výsledek vcelku jde (kromě dvou hodin práce ve Photoshopu při slepování fotek a úpravě přechodů).

Sjíždíme dál do poloostrova Tihany až k přívozu přes nejužší část Balatonu a před další jízdou se posilujeme značně pálivými maďarskými klobásami. Vracíme se nazpátek a pokračujeme až k východnímu konci Balatonu. Projíždíme kolem ještě opuštěných turistických center a živě si představujeme, že v létě tu asi není vůbec k hnutí.

K večeru opouštíme Balaton a za prvním kopcem se rozhodujeme bivakovat na voňavé strání plné nízkých keřů se spoustou cestiček. Krásu kazí snad ten drobný detail, že pod strání je přerostlá chemická továrna, která chrlí do vzduchu podezřelý sajrajt a celou noc teskně hučí. Navíc začíná pršet a nepřestává až do rána a tak si pod navlhlou celtou jisto jistě slibujeme, že příště si dáme tu trochu práce a potáhneme celý stan.

   4.den

Noc za moc nestála a tak ráno s chutí balíme a vyrážíme směr Budapešt. Jedeme vcelku svižně a tak brzo přijíždíme do města s nevyslovitelným názvem Shékesfehérvár, kde se před místním supermarketem nacpeme k prasknutí klobásama, houskama, jogurtama a zamrzlinou takže chvíli jedem jako s hnojem. Taky nás napadlo si na jedné louce u silnice usušit přes noc navlhlé věci (téměř vše) a tak je stylově rozkládáme u autobusové zastávky kolem pangejtu a na louku. Sušíme i přerostlou celtu a tak není divu, že ze všech projíždějících aut si lidi můžou hlavu ukroutit jak na nás čučí.

Usušení nabíráme směr na Budapešť a v poledne se k ní přibližujeme. Jak známo velká města cyklistům přiliš nepřejí a tak jedeme po přecpaných silnicích, které neustále směřují na dálnici a jelikož západní Budapešť je v kopcích tak se nám trvá velice dlouho najít cyklisticky sjízdnou cestu do centra a často se vracíme nazpátek. Nakonec nám radí nějaký učitel, který umí anglicky a každou chvíli se nezapomene pochlubit svojí školou - díky strejdo. V Budapešti zkoukneme pár památek na nábřeží, ale jinak nás moc nevytrhne (to by tak museli být vidět za městem nějaký alespoň třítisícovky :-)  

Jedeme na nádraží odkud si najivně myslíme, že ještě večer odjedeme na Slovensko. Tůdle nůdle mezinárodní pokladna zavírá v šest hodin a v informacích je dědula, který sice umí rusky, francouzsky a německy, ale na mé pokusy dorozumět se německy jenom nervózně mlátí razítkem do prázdného archu papíru až duní stůl.

Rozhodujeme se, že na služby maďarských drah kašleme a že si dáme ještě jízdu na kolech přes noc kolem Dunaje do Štůrova. Předtím ještě poslední peníze projíme a tak už za tmy nasazujeme světla rozsvicujeme blikačky a vyrážíme směr hranice.

Ze začátku je ještě docela provoz a my jedeme po silnici, kde je cyklistům vjezd zakázán, ale postupně provoz ustupuje a po půlnoci mizí úplně a to tak na nejvýš jedno auto za půl hodinu. Všude se rozprostřelo krásné noční ticho, udělal se příjemný chládek a tak i když se tachometr blíží ke dvěma stům kilometrů, tak se nám jede nádherně. Zdá se mi, že celou cestu jedeme z kopce, ale jedeme podél Dunaje proti proudu a tak se to jenom zdá díky kuželu světla svítícímu před kolo. Tak kolem druhé hodiny ráno nám začínají docházet baterky a tak svítíme jen když je to nezbytně nutné a jinak jedeme po tmě a mžouráme kudy vede silnice a kde jsou v asfaltu díry.

Ve čtyři hodiny v noci přijíždíme do Esztergomu, který je na protějším břehu od Štůrova, a začínáme hledat most přes Dunaj. Nemůžeme ho najít a navíc na nás začíná doléhat značná únava. Po chvíli beznadějného hledání okouníme do mapy a zjišťujeme, že v ní žádný most nejde rozpoznat (později zjišťujeme, že tam nestojí už od konce války). Mám už toho plné zuby a tak táhnu Tomáše na kraj města, kde hnedka za rodinnými domky ve vysoké trávě s ranní rosou rozbalujeme spacáky a s pocitem, že všechno už je nám (alespoň mě) ukradený zaleháme.

    5.den

Ráno je modrá obloha a tak nás sluníčko brzo probouzí. Rychle se balíme a bereme roha z dost viditelného místa. Projíždíme město a s radou od místních nacházíme místo, kde dříve stál most. Podél jezdí přívoz a tak za chvíli stojíme na slovenské straně Dunaje. Hurá na vlak. 

Na nádraží v informacích zjišťujeme, že do Prahy se snad vůbec nedá dostat anebo spíš je babka v informacích mimo. Tak jedeme alespoň do Bratislavy, ale z ní jede rychlík do Prahy až další den a spojení s přestupy by trvalo ještě déle. Zalovíme tak hluboko v našich šrajtoflích a platíme si jízdenku s tučným příplatkem na vlak EuroCity. A tak necháváme kola v Bratislavě,  lebo EC nemá batožinový vozeň hej, a nasedáme do fajnových vagónů ÉCečka. Jede velice rychle a ve stanicích čeká nanejvýš minutu o čemž se přesvědčil Tomáš v Brně, protože si chtěl na peróně koupit něco k pití a tak vylezl ven, ale než se postavil do fronty vlak zavřel dveře a Tomáš stál venku. Kupodivu mě to ani nějak nevyvedlo z míry a jenom mě napadlo jak tu všechnu bagáž potánu sám domu a chtěl sem Tomovi zamávat . Měl ale štěstí, protože průvodčí stál u posledních otevřených dveří a tak přesprintoval podél vagónu a ještě hupsnul dovnitř.

Následovala přednáška průvodčího o neskutečné rychlosti a přesnosti vlaků EC a pokaždé, když kolem procházel tak přidal další poučení a upozornění za což jsme mu byli neskutečně vděčný a koukali už z vlaku zmizet.

K večeru dorážíme do Prahy, kde až do žačátku akce "Alpy2001" rozpouštíme (mnohočlenný) team.

Summary