« zpět / back

Zimní lyžařský kurz v Krkonoších

Týden na běžkách v Rokytnici nad Jizerou, Krkonoše

17.–24.2.2001

17.-24.2.2001

Využíváme možnosti poměrně levné rekreace v našich nejvyšších horách a odhodláni zaplatit 1800 korun za týdenní pobyt v hotelu Modrá hvězda v horní části Rokytnice nad Jizerou se po víceméně úspěšném ukončení zkouškového období vydáváme na hory.

Pro cestu tam volíme vlakové spojení. Z Prahy vyjíždíme v 7:30, v Rokytnici jsme po 4:30 hodinách v pravé poledne. Nikde se netlačíme, užijeme si spoustu legrace a to vše za lidovou cenu 84 Kč s Junior pasem. Do hotelu je to 6 km pěšky. Pokoje budou až v 17 hod. Ve městě není moc sněhu a tak obouváme turistické boty a po travnaté jindy červené sjezdovce vylézáme na Lysou horu kde je sněhu dost. Potkáváme sjíždějící skialpinysty což odhodlanější část skupiny nadchne pro sjezdy v příštích dnech. Dolů na Dvoračky a Huťským dolem dolů. V chatě jsme přesně v pět. Dostáváme nejmenší pokoj a je nás tam nejvíce, tj. 6. No bral jsem to jako výcvik na vojenské ubikace. Večer si jdeme zalyžovat na Bahýnka.

Rokytnice – Ručičky – Krakonošova snídaně – Harrachov – Studenov – Čertova Hora – Studenov – Ručičky – Rokytnice na běžkách.

Rokytnice – Ručičky – Dvoračky –sedlo mezi Lysou a Kotlem – Krakonošova zahrádka – Pančavská louka – Krakonošova snídaně – Ručičky – Rokytnice.

Harrachov – celnice – horem na Krakonošovu snídani – Ručičky – Rokytnice.

Docela náročný výlet. Podle mapy po vrstevnici, ale ve skutečnosti spíšen naopak. Jedeme poměrně svižně.

Odpočinkový den. Z Rokytnice na Ručičky, na Dvoračky, na Rezek a dolů do Rokytnice. Večer si jdeme zalyžovat na Bahýnka.

Sólo výlet na skialpech. Původně jsem chtěl dát něco drsnějšího, pozeji se ukázalo, že šlo o život. Sněží, na hřebenech fouká silný vítr 130km/h, je hodně nového sněhu, HS vyhlásila III. stupeň lavinového nebezpečí a zákaz výstupu na hřebeny. To první jsem nevěděl a to druhé jsem původně pochopil jako interpretaci našich instruktorů udělat si už 2. odpočinkový den. Odpočítvat dva dny bych už nezvládl. V čerstvém sněhu mi trvá dvě hodiny prošlapat se Huťským údolím na Dvoračky. Tam už pořádně fouká, mám šátek přes obličej a tak se začínající omrzliny daří zažehnat. Na Dvoračkách se počasí zlepšilo a tak jdu dále nahoru do sedla mezi Lysou a Kotlem. Tam se vše ve špatné obrátilo a ve vichřici potkávám kluky sjezdaře co prchají na Dvoračky. Panovala špatná nálada z počasí a tak prchám před nadávkami a klením směrem který je nejméně optimistický. Fouká tolik že se nesmím zastavit. Chvílemi když se snažím odpočívat začínám cítit ochabnutí a pocit tupého bezbolestného chladu, dávám se rychle do pohybu a snažím se zoufale udržet tepelnou bilanci. Cesta jinak tak pohodová je v tomto počasí nekonečná. Od jedné tyče vyhlížím další a občas musím jít kousek ve směru aby se mi v bouři další tyč objevila. Na Krakonošově zahrádce opouštím známou trasu a dále jdu naslepo. Posledních 500 m před pomníkem Hanče a Vrbaty je bez tyčí. Ačkoli je počasí, že by ani ledního medvěda nevyhnal a není se kde skrýt, konzultuji situaci s mapou, která se ve vichřici trhá, ale něco jsem vyzjistil. Vzpomínky na vzpomínané nešťastníky mne nutí znovu a znovu zvažovat směr jakým se vydám zod tyčí do neznáma – do mlhy. Uvědomuji jak se má pozice podobá oněm nešťastníkům. Cíl jsem trefil přesně a mohyla mi posloužila jako kamenné zázemí po dlouhé nejistotě. Horký čaj s lžičkou soli a čokoládová sušenka jsou mi tentokrát opravdu zaslouženou odměnou. Sjezd k boudě a nalezení silnice byl věcmi téměř nemožnými. Chatu jsem uviděl až když jsem byl 5m od jejích stěn a silnice jsem jen tušil. Nakonec jsem si sjel po spádnici mezi zatáčkami silnice les v metrovém prašanu. Přestalo foukat a je mi nádherně. Dávám odpočinout i vyšponované mysli. Sjíždím v lese přímo na zelenou a jedu směrem na Kotelní jámy. Je náherně a cítím se být v pohodě. Stopa mizí a dole v Kotelních jamách začínají tyče, které asi po 10-ti tyčích končí zároveň se značkou. Jdu terénm zhruba po vrstevnici. Je to vysilující, kdyby mně měl alespoň kdo střídat. Zapadám do sněhu nad kolena. Na Dvoračky to mělo být 3km, ale já už jdu téměř 2hodiny. Dvakrát překonávám zafoukané koryto potoka. I s lyžemi zapadám do nafoukaného sněhu a po hmatu sundávám lyže. S nimi to nepůjde. Stavím se na vlastní nohy a ouha, bořím se téměř až po ramena. Je to jako když se topíte v tekutých píscích na Sahaře. V tu chvíli velice příjemná (ale bezvýchodná) představa. Nacházím systém a druhý potok překonávám podobně, ale již značněji zkušeněji. Přicházím na lesnickou cestu a po chvíli se trhá mlha a spatřuji Dvoračky. Bouře je už ta tam a jen fouká.

Obávám se že do Rokytnic dorazím později než jsme čekal. Na Dvoračkách je signál Paegase ! Chci volat na chatu, ale náhle mne oslovují naši běžkaři a tka po pivku vyrážíme všichni společně oblíbeným Huťským údolím dolů do Rokytnice. Jsem unaven, ale tenhle výlet stál opravdu za to.

V klidu si posnídám. Zjišťuji že vlak v 9:36 už nestihnu, jdu nahoru zabalit, obouvám běžkařské boty a lyže a odohlán běžím tento vlak dostihnout. V 8:50 vyrážím z hotelu s batohem a sjezdovkami za krkem. Po 6km a menším bloudění jsem na zastávce 9:35. Zastavuji v lyžích až na nástupišti. Vlak si v poklidu odjíždí podél Jizery. Já jsem naštěsí uvnitř.