Nízké Tatry před Silvestrem
Skialpy a sněžnice v Nízkých Tatrách
Silvestr 1999
| Text a foto: Kuba a Hanka Turci 1999 Originál této stránky naleznete na adrese https://www.mujweb.cz/sport/Jakub_Turek/index.htm |
Jak to viděl Kuba:
1. den: z Telgartu (dříve Švermova) se plazíme na Královu holu. Hned zpočátku ztrácíme značku, a tak lezeme korytem potoka, hlubokým lesem a nakonec se potácíme vánicí do zimního prostoru pro turisty v budově vysílače. Je tu málo mís
ta, topení a voda v konvi.2. den: neustávající vánicí se probíjíme přes Orlovou do Ždiarského sedla, kde je sněhu po prsa, Andrejcovou, kde se v něm pěší turisté doslova topí, do útulny pod Andrejcovou.
3. den: hlubokým sněhem razí skialpové lyže a sněžnice stopu pro běžky přes Velkou Vápenicu do sedla Priehyba. V boudě pod Kolesárovou potkáváme čtyři kluky, kteří zde chtějí slavit Silvestra a každý od nich dostáváme vrchovatou skleničku borovičky. V sedle mezi Kolesárovou a Oravcovou stavíme stany
.
4. den: přes Zadnou holu jedeme stále hlubokým sněhem na Homolku. Za ní Pionýr chytá stopu od sněžnic a vyráží po ní traverzem jako chrt, což mu vydrží až k utulně Ramža. V ní jsou již tři skialpinisté a dva trampové na sněžnicích. O půlnoci vyrážíme na Fišiarku a po silvestrovském přípitku následuje triumfální sjezd s rozsvícenými čelovkami hlubokým lesem nazpátek.
5. den: běžkaři využívají dva dny starou stopu po skialpinistech a tak jedeme jak o závod na Čertovici, odkud za pár hodin mi
zíme autobusem do údolí na vlak.Jak to viděla Hanka:
Před Silvestrem odjíždíme tradičně na lyže, tentokrát do Nízkých Tater. Složení: dvoje skialpy (Hanka, Kuba), dvoje sněžnice v kombinaci s běžkami (David, Ondra) a dvoje běžky (Pionýr, Radek). Druhý den se ve vánici přidávají náhodně další běžky (Filip). V sedle Priehyba nás třetí den doběhnou ještě jedny skialpy (Komár) a dvoje běžky (Petr, Radek). Přecházíme východní část pohoří mezi Královou holou a Čertovicí. Příští rok na nás tedy čeká centrál
ní část pohoří s Chopkem a Ďumbierem.1. den:
z Telgartu (dříve Švermova) se plazíme na Královu holu. Hned zpočátku ztrácíme značku, a tak lezeme korytem potoka a hlubokým lesem. Je to sice delší, ale zato horší cesta - jak někdo trefně poznamenal. Nakonec se potácíme vánicí. David se zamyslel nad vichřicemi v horách již v Praze a vychytrale si zajistil zátěž v podobě dvaatřicetikilového baťohu. Kuba pobíhá mezi Davidem, který se vleče někde v mlze zcela sám a Hankou, která zase sedí na sněhu asi půl metru od zimního prostoru pro turisty v budově vysílače na Králové holi a odmítá se v té mlze a vichru kamkoliv sama pohnout. Nezmrzla a Kuba opět přišel o možnost omladit tým. Místnost 2x3 m se nám zdá zpočátku úžasná. Tady prožijeme příjemnou noc. Je tu teplo , voda v konvi a hlavně bezvětří. Jak dorážejí další turisté, začínáme přemýšlet o tom, kdo bude spát do půlnoci a kdo ho pak bude střídat. Místní však otvírají vedlejší místnost 3x3 m a všech deset přítomných se nás do ní nacpe. Přece nebudeme spát vepředu na mokré podlaze. Naštěstí Kubu klaustrofóbie (jediné dvě ženské, které v místnosti byly, mne utlačovaly z obou stran - poznámka K.T.) donutila jít do mokra - v devíti už to bylo lepší.2. den: vánice, silný vítr a mlha neustávají. Probíjíme s
e přes Orlovou do Ždiarského sedla. Vypadáme jako parta hluchých na procházce, neboť vítr znemožňuje komunikaci. Hanka ještě vylepšuje situaci tím, že si sundá namrzlé brýle a Kuba se mění v hluchého vodiče slepce. Opravdu pěkné spojení. Pod hřebenem je sněhu je po prsa, což silně pociťují i naši sněžnicáři. Ve Ždiarském sedle míjíme slovenské pěší turisty topící se ve sněhu a pokračujeme přes Andrejcovou do útulny pod Andrejcovou. Cesta lesem je již příjemná, bez větru a mlhy, jen běžkaři občas nemohou najít své lyže pod hromadou sněhu. Někdy nemohou najít ani sami sebe.Ve srubu si tradičně zatápíme - myslím tím nesnesitelný několikahodinový dým valící se z okna kamen. Když si psychicky slabé povahy uvaří radši na vařičích, domluvíme kamnům benzínem a konečně začne být v chaloupce útulno. V kamnech praská a začínají se trousit první hosté. Nakonec jich přijde ještě šest, takže je opět plno. Ondra vytahuje z batohu svůj trumf - dva spacáky a Hanka slibuje azurový zítřek .
3. den: vymetené nebe zrovna
není, ale modro občas je a i sluníčko občas svítí. Hlubokým sněhem razí skialpy a Ondrovy sněžnice stopu pro běžky přes Velkou Vápenicu do sedla Priehyba. David porušuje svou tradici a přestává být tatranským sólochodcem . Oči mu září, když docílí pěkného druhého místa v řadě. Bohužel ne na dlouho. V sedle měníme krkolomnou cestu po značce za traverz po silnici , který je však završen prudkým stoupáním k boudě pod Kolesárovou. Zpocení zde dostáváme od čtyř Slováků borovičku na zahřátí a za nadšeného fotografování našimi hostiteli se vydáváme do sedla mezi Kolesárovou a Oravcovou. "Ten kopec jen tak líznem", praví protřele Ondra, ale již za chvíli křičí: "Já chci vyfoukanej hřeben!" a přitom tahá sněžnice z kosodřeviny pod hlubokým sněhem. V sedle stavíme stany a Filip, který jezdívá po horách sám, si hrabe noru. Ondra srší vtipy o zajících, úspěch slaví ten s čepicí.4. den:
konečně je modro a slunečno. Přes Zadnou holu jedeme stále hlubokým sněhem na Homolku. Za ní Pionýr chytá stopu od sněžnic a vyráží po ní traverzem jako chrt, což mu vydrží až k útulni Ramža. Skialpinisty již nikdo nepotřebuje, konečně se tu projevuje rychlost běžkařů. V útulně jsou již tři cizí skialpinisté, pes a dva trampové na sněžnicích. Jako všude, i tady naše silná skupina ovládne prostor a tak dosavadním obyvatelům nezbývá než vylézt na palandu. Po jedenácté hodině vyrážíme na nejvyšší kopec v okolí Fišiarku. Je krásné hvězdnaté nebe, které ohraničují obrysy vysokých stromů. Jsme tu všichni a máme k sobě hrozně blízko. Po odpočítání půlnoci, která je u nás tradičně ve čtvrt na jednu , po silvestrovském tradičním přípitku calvadosem a tradičním pohoštěním tím, co kdo najde v kapse, následuje tradiční triumfální sjezd s rozsvícenými čelovkami hlubokým lesem nazpátek. Prostým spočítáním zjišťujeme, že jsme do nového milénia vstoupili v plné sestavě a Radek objevil, že ho zahájil ne zrovna nejčistší : "Já když se skloním nad toho psa, tak smrdím víc než on!"5. den:
běžkaři využívají dva dny starou stopu po skialpinistech a tak jedou jak o závod na Čertovici. Po hodinovém čekání v místní restauraci na oběd doráží i David s Hankou, která podcenila přípravu při nandavání pásů a musela použít Ondrovy sněžnice. Za další hodinku jsou již všichni obslouženi a dochází k tradičnímu extempóre s rozpočítávávním útraty. Servírka si pro své peníze na autobusovou zastávku došla a tak nezůstal nikdo nikomu nic dlužen. Autobus nás dopraví do Popradu, kde vyplňujeme čekání na vlak jídlem každý podle své chuti - třeba kombinací piva s houskama. Končí další lyžařský Silvestr a zbývá jen se těšit na ten další.Poznámka K.T.:
tentokrát to bylo těžší než na loňské Velké Fatře, protože buď bylo spousta hlubokého sněhu nebo řádila vichřice. Nebýt skialpů a sněžnic, běžkaři by byli namydlení. Zato jsme spali jen jednou ve stanu, a tak byly noci pohodlnější.