« zpět / back

Muntii Rodnei na sněžnících - silvestr 2001/2002

26.12.2001 - 4.1.2002

Poněkud netradičně pojatý Silvestr v zasněžených a opuštěných rumunských Karpatech.
"Jak na nový rok, ..." - my jsme to přežili.

26.12.2001 – 4.1.2002

Vzhledem k počasí jaké v horách panovalo jsme se museli v půli cesty otočit. Tentýž rok se o zimní přechod pokoušli členové HO Humanita, bohužel také neúspěšně. Pokud budete mít to štěstí a přechod se vám podaří, ozvěte se.

Místa hodná pozastavení

Aktuální přehled s cenami jízdného na Rumunských železnicích je na stránce https://www.cfr.ro/calatori/ro/tarife.htm.

Cesta vám potrvá ve směru tam z Prahy ve 22.30hod v Romuli třetí den ráno v 5.30. Celkem tedy pouhých 31hodin.
Cesta zpět potrvá z Romuli ve 19.00hod v Praze čtvrtý den ráno v 5.30. Celkem tedy 58,5hodin. Máte zde ale celý den na prohlídku Cluje a Celý den na Budapešť.

Cesta zpět vám přinese zdržení v Cluji, kde asi budete muset celý den čekat na autobus do Budapesti. Pokud sejdete odpoledne z hor a stihnete vlak z Romuli v 19.05 hod, přijedete do Cluje  o půlnoci. Autobusy odjíží druhý den ve 21-22 hodin. Pokud nezvolíte více komfortní mirobus (350000), lze užetřit a jet autobusem za 300000LEI/3500Ft.
V Cluji se dobře čeká v McDonaldu, odkud vás ve studené zimě nejspíš nevyhodí (i když zaměstnanec chrastící svazkem klíčů v nás asi nesprávně navozoval pocit Mikulášského čerta). Od půlnoci do rána lze přezít v Laguna Café, které je v ulici do které při cestě z vlakového nádraží do centra odbočíte poslední ulici před mostem přes řeku doleva.

Plni optimismu. Hned po příchodu jsou cestovateli k nahlédnutí pestré a často i obrazem doprovozené umělecké tendence. Právě zde nacházíme první střípky skutečné kultury tohoto národa. Hned jsme klidnější,jakmile jsme se dozvěděli které hudební hity tu frčí a které ne.


Naše první bašta u podle kluků železitého pramene, poté co mi zatajili hlavní složku této minerálky jsem okusil jak chutná rumunská ropa (slogan "Vydrží desetkrát déle" zde byl na místě). První úspěšná zkouška sněžnic.


Druhá úspěšna zkouška sněžnic, zatím si ještě chválíme jak se to pěkně šlape


S přibývajícími metry přibývá i sněhu. Ze stoupání nám (mě určitě) už hrabe a tak si hrajem na "Trpaslíky rumunských hor". Kdo nás najde všechny tři, má u mě (možná) čokoládu.


Nekonečné stoupání si krátíme hrou na babu (tady ji má Karel)


Kříž, který se nám zjevil z mlhy v několika posledních metrech cesty byl jedním z mála záchytných bodů. Při cestě zpět vyvolalo jeho zjevení hlasité nadšení a horami se rozlehlo radostné halekání.


Cesta ostrým hřebenem nám často nedávala na výběr. Pocity závodníka ve skoku na Mamutím můstku. Karel se koncentruje před krokem do prázdna.


Stavíme stan a toto místo klidu honosně nazýváme "Base Camp". Ó jak jsme později zatoužili po úkrytu v tomto zapomenutém koutu drsných hor.



Teplo stanu skýtá možnost se vyfotit. Venku řádí "Vichr z hor" a my jsme rádi, že náš stan odolává v záhrabu náporu bouře.


Sněhová bouře bude trvat celou noc a našněží na metr nového sněhu, zde jsme však ještě naděeni naším úspěšným ukrytím se před prvním velkým nebezpečím a starosti dní příštích nás nechávají klidnými. Úsměv je na místě, vždyť "Vichr z hor" nad námi nezvítězil.


Druhý den ráno se probouzíme ve stanu na který ze všech stran tlačí vrstva čerstvého sněhu a náš bejvák původně 3+1 s balkónem se náhle zmenšuje na skromnou garsoniéru. Ačoliv místa není na zbyt a odchod by se mohl jevit jako nejvhodnější varianta, přetrvávající sněhová bouře nás udržuje v celkem spokojené náladě uvnitř stanu. Kolem 10.hodiny se strhává ostrá debata na téma čekat či jít a poté co aplikujeme většinovou volbu ve třech, musí Karel dobrovolně také začít balit. Za chvíli už nám náš záhrab zůstávqá za zády.


Na hřebeni potkáváme i Eskymáka. Vzhledem k jazykové bariéře jsme však na dotaz na správnou cestu uviděli jen jak ukazuje tři prsty a poté co všichni tři psi i se saněmi proběhli, zmizel v mlze i Eskymák.


Po strastiplných traverzech lavinézních svahů, kdy cesta jinudy nevedla a kdy na nějaké focení nebylo ani pomyšlení, sestupujeme do údolí kde později procházíme členitým korytem potoka a kde nebezpečí proboření se do tekoucí mrazivé vody nám už oproti prožitým nebezpečím připadá tak banální, že už se jen smějeme (blázni táhnou horami).


Za námi zůstává široká magistrála. Jen doufáme, že si naši stavební aktivitu nevezmou Rumuni k srdci a že toto údolí zůstane stejně opuštěné jako doposud.


V pohádkovém srubu. Při pohledu ze dveří vidiíme vyšlapanou cestu k řece, kde jsme se mohli občerstvit a osvěžit svá unavená těla. Silvestr už klepe na dveře.



Ihned od příchodu chdíme na směny nabírat vody ze stříbřite čistého potoka pobublávajícího si tichou mrazivou nocí. V těchto končinách nás obavy z desinfekce vody nechávali opravdu klidnými


Po sestupu z hřebene jsme promoklí, omrzlí a promrzlí opravdu důkladně a tak po té, co se střecha rozhořela a plameny se zabydlely i na masitém dřevě, těšili jsme se na čaj a začali se důkladně vysoušet u rozžhavených kamen.


Čaj šel na dračku a tak cesta k potůčku se proměnila v populární křížovou cestu k poutnímu místu s pravým zlatem - vodou. Nám to tak po několika dnech zdlouhavého tavení ze sněhu připadá. Jenom nechápem proč má Pavel čelovku otočenou k nám a míří si to opačným směřem - přitahován vířením vodního zdroje?


A Karel stále ještě suší ...


Já se zaměřil raději na chodidla a z ještě vlažných kamen se snažím vydolovat prvotní teplo přímo od plamene metodou McBurning (dvě bobrovky bez salátu a majonézy)


Silvestrovská noc je plná bujarých oslav. Vybalujeme všechny špatnosti moderní civilizace a jednu po druhé je zaslouženě konzumujeme .


V místnosti je dost "husto" - Havana, pára, centrální vytápění, i objektiv to nezvládá. My jsme spokojeni, kachlíky už teplají, bobrovek dostatek. Objevuje se nad námi svatozář, pravda bez pomoci shora bychom asi v této sibérii jistě skončili.



Vichr nás na kolena nesrazil (většinou :-), mráz nezmrazil, laviny nezasypaly, takže máme co oslavovat, a navíc je přeci Silvestr. Kouzelná chalupka je příjemmným dárkem k novému roku /jak málo stačí člověku ke štěstí/ a my s také s radostí zazpívali. Jen Karel se občas tváří stylem "Co je tohle za lidi..."


Naše exotermické topeniště. Ráno spoléháme na naše mobilní topítka a vaříme čaj. Lihu je nadbytek a tak provádím školení práce s lihovým vařičem. Naše doba uvedení vody do varu už je jen zhruba dvojnásobná než u Karlova plyňáku, a to teplíčko. Po vaření už padají i slova jako "Otevřte okna, vždyť to se nedá vydržet. A jeleni se klidně pasou (k ilustracím neznámého autora na zdích hlavního pokoje v našem srubu)."


Před námi se otevřel "plech". Modrá je dobrá - barva, kterou jsme několik dní neviděli. Jen se neotáčet za sebe, svahy jsou zahaleny do šedavé mlhy a čerti se tam žení.


Pavel a jeho lopata, která nám nahoře v bouři zachraňovala životy. Za námi se táhne hluboká stopa.


V noci padaly laviny. Snažím se ze všech sil vyhrabat zasypaného medvěda.


Karel neúnavně razí cestu. "Jé hele, tam nahoře je ale hnusně...", tady dole nám počasí přeje.


Chtěl jsem fotit mrak, Pavel srub a Karel chlívek. Tak jsme to blejskli uprostřed a není tam ani jedno - holt synergie. A kde sou ofce?

Následuje barvitý popis celé výpravy tak, jak se ho podařilo zachytit Pavlovi krátce po příjezdu domů:

Je pět hodin ráno a my vylézáme po dvoudenním cestování z vlaku v jednom z největších zapadákovů Rumunska - ve vesnici Romuli pod pohořím Rodna. Stojíme před vlakem a nevěřícně zíráme na scénu nádraží vyzařující zvláštní impresionistickou ponurost. Z vagónů stojících ve tmě se do všech stran valí mohutné oblaky páry, které jsou prosvětlovány nádražními lampami a s rozjíždějícím vlakem tvoří divadlo, na které nejspíš vlivem únavy dlouho civíme. Venku je třeskutý mráz s teplotou pod mínus deset a tak s červenými světly vlaku mizícími v zatáčce zalézáme do nádražní čekárny. Ta je však díky vytřískaným oknům snad ještě studenější a tak po tom co uděláme hromadnou fotku typu "před použitím"

Vyrážíme podepřeni teleskopkami(až na Davida - ten celou cestu táhne metr pade dlouhé běžkařské hole) vpřed. Procházíme ještě spící Rodnou a všude panuje nádherné ticho - kéž by takhle bylo i na hřebenu - napadá mě. Karel má na hlavě kuklu s čelovkou a tak když míjíme dvě zdejší babky, které v ranním mrazu drbou, tak se nestačí divit a vyjeveně čučí jako husy do flašky. Totální widlákov Romuli s dřevěnými chatrčemi zakrývá tma a tak o něm můžeme Davidovi z našich vzpomínek z léta jenom vyprávět. Docházíme na konec vesnice, kde rázem končí civilizace a my se noříme do temného údolí. Naštěstí je díky sněhu jakž takž vidět a tak na křupajícím starém sněhu, kterého je tak kolem 30cm jdeme po lesní cestě po které projeto pár aut, protože jak víme údolí končí dřevorubeckými chatami. Po dvou probdělých nocích ve vlaku a mikrobusu se mi občas klíží oči a tak se párkrát stane, že za chůze téměř usnu a scházím z cesty. Kolem sedmé hodiny tak radši zastavujeme a přímo uprostřed cesty vaříme na třech vařičích ranní čaj. Když jsme v nejlepším tak jako na potvoru se objevuje auto a my, jelikož takovou zradu nečekáme, jsme se svým nádobíčkem roztažení přes cestu. Hážeme věci pryč z cesty a řidič nás přes hluboký sníh objíždí. Chudák určitě zíral na drát - v místech kam přes zimu nevkročí ani noha najednou narazí na tři přízraky, který se v ranní tmě rozloží doprostřed cesty a v klidu si vyvařujou jako na pikniku v parku. Začíná svítat a tak vyrážíme dál. Denní světlo dělá divy a po chvíli nás všechny probírá. Údolí, kterým jdeme je sevřeno mezi strmé lesnaté svahy, ze kterých občas vykoukne skála. Před polednem se údolí rozšiřuje, míjíme ceduli upozorňující na riziko uštknutí hadem (až na ten sníh kolem nám téměř nahnala strach) a přicházíme, až k dřevorubecké osadě, která je opuštěna. Za osadou je minerální perlivý pramen, který nezamrznul a tak u něho vaříme oběd. V létě jsme z něj s Karlem pili a tak se vzpomínkou na jeho příšernou chuť škodolibě Davidovi doporučujeme, aby z něj ochutnal. David ochutnává a kromě toho, že mu to prej chutná po asfaltu si ani nějak moc nestěžuje a nalejvá se dál - hmmm, to jsou lidi a já tu hrůzu cejtil v puse ještě pár dní potom co jsem si loknul.

Dochází také k prvnímu testu našich sněžnic Viamont a tak zatímco se futrujeme obědem, David kolem poskakuje se sněžkama na nohou až hodí pěknou tlamu do hlubokého sněhu. Já s Karlem je ještě nenasazujeme a tak se v prudkém stoupání, které začíná od dřevorubeckých srubů pěkně boříme. Docházíme na hranici lesa a tam nám nezbývá než sněžule také nazout (to ještě netušíme, že v dalších dnech bez nich nepůjde udělat ani krok a že je sundáme až za několik dní). Sněhu začíná být požehnaně a jelikož je to promrzlý prašan (asi půl metru) do, kterého se sněžnice boří skoro až na dno tak zjišťujeme, že náš postup je až komicky pomalý.

Stoupáme loukami meze stromy a k večeru se dostáváme k hřebenu. Víme o jenom dobrém místě na bivak a tak se ho snažíme usilovně najít. Slunce už začíná zapadat, ale mraky se trhají a ukazuje se plech. Procházíme ve stráni tak dvě stě metrů pod hřebenem a slušně se boříme. Po notné době se nám daří najít díru do lesa, ve které tušíme hledaný bivak plac. Díra do lesa má ovšem jednu malou nevýhodu - dělí nás od ní asi třicet metrů široký svah s naprosto ideálními parametry pro lavinu. Z hřebene, na kterém jsou vidět mohutné převěje spadá svah s tlustou prašanovou pokrývkou k nám dolu takových dvě stě metrů a jsou na něm vidět prďácké sněhové jazyky. Rozhodujeme se, že budeme procházet po jednom a Karel se obětovává jako první. Daří se mu přejít na druhou stranu a přichází řada na mě. Procházím svahem se zatajeným dechem, po očku se koukám na rozeklané převěje na hřebenu a radši rychle přebíhám ke Karlovi. David jde jako poslední a diví se nám co tady blbneme s lavinama, že je to úplně v pohodě a ať nešaškujme. No jak se říká: "Jistota je kulomet." Na bivak place, který si pamatujeme z léta opravdu narážíme a tak se na rovném plácku dokonale chráněném stromy před větrem rozhodujeme postavit stan. Konečně tak příchází ke slovu moje lopata, kterou jsem pár dní před odjezem sfušoval za sto pade podle návodu na www.ov.cz a odhazujeme s ní tak půl metru sněhu na stan a místo kolem. Sněhu je tolik, že bez sněžulí se v něm nedá udělat krok. Obloha se začíná vyjasňovat a tak s padající tmou jde teplota radikálně dolu - dovařuju jako poslední a mrazem už začínám modrat. Balím nádobíčko a začínám se cpát do stanu, kde jsou kluci už nějakou dobu zalezlí ve spacácích. Avšak ouha - stan máme sice pro tři lidi, ale není v něm k hnutí a dokonce ani místo kam bych se jako třetí natáhnul se spacákem. Máme totiž vevnitř i baťohy a tak je tam opravdu husto. Nakonec se jako správná vtírka i přes značnou nevoli spolunocležníků k nim procpu a hnedka vytuhnu.
2.den v horách

Ráno se ukazuje, že ačkoliv venkovní teplota by mohla lámat stoleté rekordy v Komořanech tak jelikož vevnitř stanu intenzivně funíme a nemáme otevřené větrání tak spacáky máme z vrchu mokré a na stanu prďáckou námrazu. Balíme harampádí a vyrážíme na hřeben. Modrá obloha ze včerejšího večera bohužel nevydržela a tak když dorážíme na hřeben je díky mlze vidět pěkný prd. Kousek pod hřebenem končí stromy a dál už je pendrek a tak mlhou můžeme jít jenom díky tomu, že široký plešatý hřeben známe z léta a tak nacházíme hřebenový kříž - první orientační bod.

Avšak mlha značně ztěžuje orientaci a tak za pár chvil traverzujeme strmou stráň s kosodřevinou, která je pokryta prašanem - což se ukazuje po bezedném prašanu jako nejhůře schůdný terén. Sněžnice chvíli drží na sněhu a pak se nečekaně propadnou mezi větvemi kosodřeviny do bezedné díry, ve které se obvykle zaseknou jako harpuna a nejdou vyndat. Notnou chvíli se ve stráni placatíme, ale pak najdeme správnou cestu po hřebenu a dostaneme se k místu, kde se po menším houpáku hřeben prudce zvedá. Začíná nám kručet v žaludku a tak v závětří menší skalky rozbalujeme polní kuchyni. Každý máme z nepochopitelných důvodů svůj vařič a tak kuchtíme ve triu. Karel má teskně hučící plyňák a já s Dejvem jedeme na nikdy nezamrzající vařič na tekutý (bohužel) technický špiritus. Sleduju Davidovo mistrovství v zacházení s tímto archaickým typem vařiče a rychle se učím. Davidova metoda spočívá v nalití asi decky lihu do horního víka od ešusu do nejž se postaví naplněný lihový vařič, který je navíc také polit lihem. Po zapálení a rozhoření v dobrých podmínkách se zvednou plameny až do půl metru a tak je vaření na tomto plamenometu s krotičem vatry(alobal kolem ešusu) velice rychlé. Vařič se mi ovšem nedaří zapálit a tak si lopatou kopu díru až na borůvčí, kde se mi v závětří daří vatru rozdělat. Vařím čaj a po ochutnání tak zjišťuji, že má velice nëtradiční značně prouzenou chuť. Podařilo se mi totiž šlehajícími plameny zuhelnit několik lístků borůvčí a ty mi jako napotvoru napadaly do čaje a tak z něho mám Indicko-Rumunský čajový hybrid chutnající jako vyuzené fusekle. Kromě toho se mi daří si z počátku neviditelným plamenem lihu spálit rukavici, což zjišťuje až podle podezřelého smradu. Při vaření začínáme mrznout a tak velmi brzo nasazujeme batohy a vyrážíme dál. Rubeme do kopce stoupajícím širokým hřebenem a vždy jako čirou náhodou se nám v mlze daří najít další kámen se značkou. Stoupáme nahoru a s Karlem se ujišťujeme, že v létě jsme nešli dál nahoru, ale stoupající hřeben jsme ze strany traverzovali, neboť nám jeho pokračování nepřipadalo v létě, natož v zimě, příliš schůdné. No jo, jenomže kolem nás se rozprostírá hmla, o tyčovém značení si můžeme nechat jenom zdát a tak hledání odbočky, která by stejně vedla hustými lavinovými terény vzdáváme a stoupáme vzhůru. Po téměř hodině stoupání se široký stoupající hřeben narovnává a radikálně se zužuje. Jinými slovy stává se z něho skalnatý ostrý hřeben, kde není nouze o exponovaná místa, jelikož na obě strany spadá příkrým svahem dolu do mlhy, která nám naštěstí nedovolí dohlédnout, kam až by se dalo zahučet.

David má konečně radost - prý to už začíná za něco stát - no uvidíme. Sněžnice si s námi v těchto místech užívají, jelikož jdeme většinou po skále, ale díky častým závějím se nedají sundat. Zažívám prapodivné pocity vrtkavé jistoty, když je potřeba překročit škvíru s parádními šluchtami na každou stranu, ale naštěstí takových míst tolik není. Začíná se schylovat k večeru a jelikož hřebínek nějaký ten kilometr má, tak začínáme spěchat, aby jsme ho stihli přejít a zabivakovat u nejvyšší hory pohoří Rodna. Po asi dvou kilometrech náročné chůze se hřeben začíná mírně zvedat k místu, které je v mapě vyznačené jako vyhlídkové (až na tu mlhu). Hřeben se zvedne asi o padesát metrů a před námi se objevuje masivní kovový sloup s černo-žlutým pruhováním, který je první solidní nepřírodní věcí, na kterou narážíme. Pomalu se k němu přibližujeme a v okamžiku kdy se ho dotýkáme si začínáme uvědomovat (asi díky tomu že zastavujeme), že kolem nás nikoliv fouká, ale přímo fučí silný vítr. Poryvy větru začínají nabývat na intenzitě a tak se společně chytáme kovového sloupu. Držíme se sloupu a nejprve na sebe s ironickým úsměvem uznale kýveme hlavou, jako že větřík vcelku slušně duje, ale po chvíli nás úsměvy přechází neboť, ačkoliv se držíme tyče tak s námi obzvláště díky batohu vítr cloumá jak s hadrem na klacku. Situace začíná houstnou, jelikož vítr překračuje maximální rychlost tachometru Škody 120 a určitě by si zasluhoval pojmenování z posledních řádek tabulek větrné stupnice. Dochází nám, že za chvíli bude tma a díky strmým skalnatým a lavinózním stranám hřebene není kam utéct a tak se rozhodujeme, že se musíme vrátit a hlavně pryč od kovového sloupu. Pomalu se pouštíme sloupu a zkoušíme popojít. Po pár krocích, kdy stojím široce rozkročený a zapřený o silou větru nebezpečně ohnuté hůlky zjišťuji, že dál to nepůjde a radši se vracím ke sloupu. Vrací se i David a když je pár metrů ode mne tak si všímám, že od něj něco odlétává, avšak takovou rychlostí, že zahlédnu jen velkou barevnou čmouhu. Avšak na řešení takových maličkostí není čas a tak se s Davidem svorně držíme sloupu. Díky tomu, že nám vázne komunikace, neboť díky pekelnému hukotu větru není slyšet vlastního slova, tak Karel ještě chvíli pokračuje a pak jelikož není chopen udělat další krok tak si lehá na zem a drží se zuby nehty. Mává na nás hůlkou, a já si toto gesto špatně vykládám jako výzvu abychom šli dál (později se dovídáme, že to bylo volání o pomoc) a tak si ťukám na čelo a otáčím se Davida s tím, že v tomhle se nedá hnout a co to Karel blbne. Otáčím hlavu nazpátek a s vytřeštěnýma očima koukám na místo, kde se ještě před zlomky sekundy držel na zemi Karel, kterého jak se ukázalo vítr v okamžiku sfouknul z hřebenu. Hlavou se začínají honit nepěkné myšlenky (kam Karel mohl zahučet) a tak s pocitem bezmocnosti zažíváme nepříjemné okamžiky. Naštěstí vypjatost situace neumožňuje přemýšlet nad černými konci příběhu a tak po asi minutě se Karel objevuje (má z pekla štěstí, protože v místech kam ho vítr sfouknul se mu díky ne tak strmému svahu podařilo zachytit ještě nad místem, kde svah nabíral na strmosti). A tak se zase díky bohu všichni tři držíme sloupu a připravujeme se na další pokus k návratu. Po pár minutách dohadování se co budeme dělat vítr mírně polevuje a my vyrážíme nazpátek do jednoho menšího sedýlka, ve kterém si pamatujeme návěj sněhu do které by se dal postavit stan. Jdeme nyní proti větru a díky tomu, že sněží a fučí proti nám je vidět naprosto minimálně. Po náročném sestupu o několik desítek metrů jsme díky nemožnosti se nikam schovat před větrem nuceni vybrat si místo na stan za asi třicet centimetrů vysokou přimrzlou návějí. Přichází ke slovu lopata a troufnu si tvrdit, že nás zachraňuje. Kopeme ve sněhu místo na stan a střídáme se u lopaty, ale jelikož je hřeben téměř vyfoukaný tak se hlína objevuje velice rychle. V prudkém vichru stavíme stan (což je kapitola sama pro sebe) a vevnitř cpeme do rohů naše těžké batohy. Jeden z nás pořád stan držíme a my se ho snažíme ukotvit tím, že na něj nahazujeme zmrzlé kusy sněhu, které vítr neodnese a které se dají ukrojit jedině lopatou. Dáváme si záležet a hážeme na stan sníh z celého nevelkého okolí. Snažím se ještě stan ukotvit alespoň v nejnamáhanějších místech dvěma kolíky, do kterých třískám Karlovým cepínem, avšak s minimálním úspěchem. Zajišťujeme stan ještě hůlkami a všichni lezeme dovnitř. Zavíráme zip stanu a začíná nám teprve docházet co se děje a jak jsme všichni hotoví. Zjišťuju, že mi visí u nosu nefalšovaný rampouch a doléhá na mě stejně jako na kluky vyčerpanost z opravdu netradičního vypětí sil. Před totálním padnutím, však ještě dělám "za horka" dvě fotky ve stanu, který díky tomu, že jsme ho zaházeli sněhem a že s ním klátí vítr je asi poloviční oproti normální velikosti a tak v něm všichni akorát sedíme.

David zjišťuje, že přišel o karimatku (což obvzláště v zimě není nejlepší věc ke ztracení) a tak mi dochází co byl ten barevný flek, který od něj nahoře odletěl a šmahem vzal roha. Situace, ve které jsme není nic moc, ale ve stanu vcelku veselá nálada, když rozebíráme šílenosti co se právě staly a u toho si svorně rozežíráme zásoby toho nejlepšího co máme. Kromě toho Karel rozsívá fámy, že slyšet hromy od bouřky a tak je opravdu veselo - no potěš. A tak až v hrůzně se třesoucím stanu všichni postupně vytuháváme. Ze spaní toho ovšem není moc, protože není kam složit nohy a tak celou noc sedím a zády podepírám baťoh, který je zapřený o nejnamáhanější stěnu stanu. David ten díky tomu, že přišel o karimatku a leží jenom na batohu se vyspí minimálně a pořád se kroutí.
3. den v horách

Celou noc doufáme, že by se počasí mohlo uklidnit, ale to je jaksi jiného názoru a tak nám vytrvale klátí stanem hlava nehlava a aby toho nebylo dost tak se nám pod vahou nafoukaného sněhu značně zmenšil prostor ve stanu. Dlouhou dobu debatátorujeme, jestli zůstat celý den ve stanu a počkat na lepší počasí anebo v tom psinci zmizet pryč. Rozhodujeme se, že nemá cenu čekat na další překvapení od matky přírody a tak jelikož by psa ven nevyhnal musíme my. Vylézáme ven a jaké je naše překvapení, když vidíme, že přes noc nasněžilo kolem prašanu - což by bez sněžnic snad znamenalo vytuhnout tu až do jara. Bourání stanu je taky vcelku legrace neboť kolíky a tyčky, kterými stan drží, a které jsme ještě včera rvali do zmrzlého sněhu jsou beznadějně zasypané tak metrovou návějí sněhu. Krásně si aspoň člověk vyzkouší co to znamená něco vyhrabávat z prašanu, jelikož ve dvou a za pomocí lopaty nejsme vůbec schopný za téměř deset minut výtáhnout ze sněhu hůlku - jen co ji vykopem už je zase zapadaná sypkým sněhem a mrcha nechce povolit. Nakonec všechno zabalíme a vyrážíme vpřed zpátky vkrok - neboli bič a pryč - čeká nás dvoukilometrový přechod skalnatého ostro-hřebínku. Vítr fouká téměř jako včera, ale občas naštěstí polevuje a v některých chráněnějších místech je vcelku příjemně. Všude kolem je však hustá hmla a jelikož sněží a vítr žene vločky proti nám je vidět úplný pendrek. Většinu času jdu vepředu a několikrát se mi stává, když nejdeme přes nějaké skalky, tak díky mlze splývající se sněhem vůbec nic nevidím, jdu dopředu jenom podle intuice a doufám, že další krok nebude někam do prázdna - neho ještě lépe - odtrhnout si převěj a s ní soukromou lavinku - tfuj babo.

Snažíme se jít, ale co nejopatrněji a tak se nám po několika dech beroucích partijích kombinujících hluboký sníh, skalky, převěje a šluchty do bezedna daří dostat až na místo kde se hřebínek rozšiřuje a přestává být skalnatý - uf. Jsme rádi, že se nám to podařilo, ale legrace ještě nekončí. Mlha dělá svoje a tak začínáme bloudit v místech, kde jsme už předtím dvakrát šli a kde je cesta, která vede asi kilometr až dva po straně svažujícího se hřebene, je občas vyznačená kamenným mužikem. Nepomáhá nám ani kompas a na zdejší poměry přímo extrémě podrobná mapa (barevná kopie na dvě A4 v měřítku 1:100000 z Kiwi za hříšných 199 merglošů). O naší jistotě kam jdeme nejlépe vypoví útržek z našich trialogů:

"Hele ten svah začíná bejt nějakej strmej - začíná to padat do údolí a ty metry prašanu zaváněj lavinou."
"Hm dem blbě. Fiknem to trochu doprava."
"Jó jasně dem doprava."
….
"Hele klucí to je nějaký divný - já bych radši šel na úplně druhou stranu"
"Fakt jo?"
"No jo - asi jo. Tak to votočíme."

Máme nejspíš víc štěstí než rozumu, protože se nám daří nezajit do žádného lavinózního svahu a po notné době bloudění a křižování sem tam začínám řvát jak tur, protože v dálce vidím známý kříž. Od doby co jsme ho včera viděli však doznal kapku změny, neboť je zasněžený doslova až po krk (rozuměj po samotné křížení).

Aby jsme se vyhnuli lavinóznímu místu za křížem s velice hlubokým sněhem, tak ho obcházíme vrchem po hřebínku, kde jsme před tím vařili. Kus od nás je naprosto ukázková převěj s tak půlmetrovým přesahem, do které z legrace klepu hůlkou. Buším do ní jako správný výtržník, ale nic se neděje. Jen co však popojdeme pár metrů ozve duté lupnutí a v místě vedle nás se objeví v převěji trhlina, která se v mžiku rozjede do obou stran kam až oko dohlédne. Huh! Ještě, že jdeme kus od ní… Naše další chůze pokračuje v místech, kde už se hřeben značně rozšiřuje, až vytváří téměř náhorní rovinu. S pocitem, že tady už to známe jdeme několik hodin dál v tlusté vrstvě prašanu do níž se člověk i se sněžkama boří alespoň po kolena. Toužíme po tom, abychom se dostali na místo, kde jsme spali první noc v horách, a které svorně označujeme jako base camp. Začíná se, ale připožďovat a my díky husté mlze navzdory neustálému zkoumání mapy a kompasu zase netušíme kde jsme (to tu dlouho nebylo). Začínám mě to dost prudit a jelikož se dostáváme do nějakého zvláštního stoupání, které tu předtím nebylo tak navrhuju postavit stan a vybodnout se na to. Nahoře, ale hodně fouká a tak je můj nápad, rozumnějším zbytkem výpravy odmítnut a šlape se dál (slovo base camp je slyšet stále častěji). Směr pochodu máme opravdu velice zvláštní, ale naštěstí David svojí duchapřítomností přijde na to, že jdeme po hřebeni, který se z hlavního odděluje a tak opět radikálně měníme kurz. (Dost mě překvapilo, že i s kompasem a mapou není člověk vůbec schopen takovéhle radikální chyby odhalit a tak doceňuju výhody GíPíeSka) Jelikož už se začíná stmívat rozhodujeme se asi po půl hodince sejít pod hřeben do míst, kde začínají stromy a zabivakovat. To se ukazuje jako další veselá věc, neboť stráně jsou vcelku strmé a s téměř metrem čerstvého prašanu jsou z lavinového hlediska pokud se nemýlím tak někde na konci stupnice ohrožení lavinami. Pokoušíme se sestupovat po spádnici, ale díky strmosti a haldám sněhu to moc nejde a tak svah nepříjemně šikmo nařezáváme. Hmmm nic moc, ale dostáváme se do míst, kde jsou první stromy a za dvěma smrky se rozhodujeme postavit stan. Stráň je, ale dost strmá a tak nám nezbývá než zapojit i horní svalové partie a lopatou vyklofat do stráně ušlapaný sněhový klín, na kterém by se dal postavit stan.

Při stavění stanu zjišťujeme, že nahoře na hřebeni jsme nechali většinu kolíků, a že stan utrpěl šrám typu urvané poutko na tyčku a většina tyček je zhusta zohýbaná. Ve stanu opět není k hnutí, ale oproti tomu kolik místa v něm bylo na hřebenu, když byl pod haldou sněhu tak je to úplný hangár a tak si přímo libujeme. Větší bžunda je to s našimi spacáky, ve kterých je zmrzlá vlhkost a tak jsou trochu prkenné a kapku ztrácí loft díky čemuž na své proklamované parametry hřejí opravdu úsporně. Ve stanu je opět pohodka a tak se jako obvykle futrujeme dobrotami, kterých máme diky tomu, že se předčasně vracíme, požehnaně navíc. Noc si z nás nejvíce vychutnává David, který jelikož nemá karimatku spí (spíš nespí) na batozích, celou noc od spoda nezřízeně mrzne a tak se neustále kroutí a přetáčí.
4. den v horách

Další den se rozhodujeme, že se nebudeme vracet nazpátek na hřeben, jelikož přes noc opět sněžilo a pokoušet štěstí v laviňácích by nemuselo být to pravé ořechové. Máme však menší problém a to ten, že vůbec netušíme na úbočí, kterého údolí podle mapy jsme. A tak do ní jen tak zíráme a zjišťujeme, že pokud sejdeme do špatného údolí, tak i když v mapě zabírá výšku skoro celé A4 tak ještě zdaleka nekončí, což by při výšce sněhu všude kolem znamenalo dupat nějaký ten den. Rozhodujeme se, že v cestě dál budeme pokračovat traverzem kus pod hřebenem a tak by jsme měli narazit na místo, kde jsme spali první noc a kterému neřekneme jinak než base camp. A tak naše cesta pokračuje na hranicí stromů traverzem v příkrém svahu, který je pod nepředstavitelně hlubokou vrstvou prašanu. Ačkoliv jsem úplný maniak do lyžovaní v prašanu a o svazích, které přecházíme se mi normálně jenom zdají sny tak tady se mi vůbec nelíbí. V místech kudy procházíme jsou stromy velice řídce a mezi nimi jsou přímo lavinové dráhy, kde metr narychlo nasněženého prašanu čeká jenom na povel lousknutím prstů. A tak opět přicházejí na řadu pasáže, které procházíme se zatajeným dechem a značnými rozestupy mezi sebou. Kromě toho se člověk opravdu luxusně boří a hlavně se díky masivní vrstvě prašanu nedá jít do kopce ani kdyby se člověk zbláznil a tak pozvolna klesáme. Jak tak hezky jdeme, Karel občas prohlásí, že slyší jak se někde právě utrhla lavina. Hm, nic moc….o to veselejší je, když zjišťujeme, že zvuky nejsou z dáli, ale ze sesedávajících si sněhových mas pod námi, které vydávají hluboké dunivé žuchnutí, z něhož běhá mráz po zádech. Cesta dál už není snesitelná a tak se rozhodujeme, že sejdeme přímo do údolí. Snažíme se jít přímo po spádnici a jdeme tak od stromu ke stromu, kterými si kryjeme záda. Strategie proti lavinám jít přímo dolu se ukazuje jako funkční až do doby, kdy David zahuláka ať stojíme a neopovažujeme se hnout, protože si celý svah o pár desítek centimetrů sednul i s Davidem a námi. Z toho se nám podaří zmizet a tak se dostáváme - světe div se - na planinu s náznakem civilizace, kterým je v Rumunsku jak jinak než povzbuzujicí kříž. Od kříže vyrážíme směrem, ve kterém se nám jak doufáme podařilo rozpoznat pod sněhem cestu. Tu však ztracíme, když nás zavádí na do sráně, která je vykácená kam až oko dohlédne. Volíme opět strategii přímého sestupu a tak scházíme po straně širokého koryta dolů. Opět to všude zavání lavinou a tak si v jednom místě už po několikráte s dunivým žuchnutím sesedne sněhová masa, ale jaké je moje překvapení, když se mohutnost sesunu ukáže tak, že se ke všemu v dálce tak dvaceti metrů od nás zachvěje mohutný kmen zlomeného stromu. Vší legraci ovšem není rozhodně konec, neboť s tím jak se dostáváme na dno údolí, tak se koryto ve kterém jdeme zužuje a svažuje, až se dole jeho okraje mění ve skalky a šířku má tak deset metrů, takže tvoří trychtýř, nad kterým jsou díky velké strmostí okrajů sněhové odtrhy. "Dál ani krok.", říkáme si s Karlem a rezolutně odporujeme Davidovým nárvhům lavinové koryto projít. Terén nám však nedává na výběr a tak berou za své všechny poučky o tom jakým terénům se vyhnout v případě, že hrozí lavinové nebezpečí, které v případě metru narychlo nasněženého prašanu spíš hraničí s jistotou. (Jak bláhovým je ten kdo si myslí, že lavinózním terénům se dá vždycky vyhnout nebo je obejít - pendrek - nedá… ) Scházíme, až k okraji koryta a rozhodujeme se nechat mezi sebou značné rozestupy. Nikomu se nechce jít jako prvnímu, ale po chvíli se odhodlává Karel a vyráží. Hnedka po prvním krocích si halda sněhu sesedá a Karel s dunivým žuchnutím sjíždí se svahem, který se naštěstí po pár desítkách centimetrů zastavuje. Po Karlovi jdu do koryta já a chvílemi snad zapomínám i dýchat, protože se propadám hluboko do sněhu a okolní srázy nevypadají příliš přátelsky. Notnou chvíli napětí naštěstí střídá uvolnění a to když se dostaneme na dno údolí, do kterého by sice všechny laviny zahučely, ale to si neuvědomujeme jelikož nad námi je jedna řada stromů, která nám dává falešný pocit bezpečí. Po chvilce oddechu pokračujeme dál neméně krkolomným terénem - jak ostatně začíná být zvykem. O cestě si totiž můžeme nechat jenom zdát a tak postupuje zhusta zasněženým korytem potoka. Pod námi zurčí voda a tak snad lámem rekord v pomalosti pohybu, protože pár desítek metrů díky hloubce sněhu a nutnosti se dostávat sněhovými mostíky přes vodu trvá celou věcnost. No teda jestli to takhle bude až na konec údolí tak jsme tady až do jara - napadá mě.

Naštěstí asi tak po dvou hodinách plahočení se po straně potoka začíná dělat podezřelá plošinka, ze které se k našemu nadšení vyklube cesta. Takže s pocitem zachráněnosti fofrujeme pryč. No teda fofruje z nás akorát Karel, jelikož se z nás nejméně boří(to nebude hlavní důvod) a já s Davidem jsme už úplně na mraky. Po pár zatáčkách se ukazuje náznak civilizace a to betonový most přes potok. Nutno dodat, že ačkoliv máme velice podrobnou mapu tak z orientačních bodů, které kolem vidíme nejsme schopni určit, v kterém z údolí vlastně jsme natož přesné místo. Posilujeme se slovenskou parenicou a David začíná trvrdit, že dneska ve stanu nespí, protože bez karimatky a s mokrým spacákem nezamhouří oka a že hodlá dojít až do Romuli - no potěš tak to jsem nežral, protože i pokud jsme ve správném údolí tak Romuli je ještě tak den cesty. K nápadu se ovšem přidává i Karel, který prohlašuje, že půjdeme s čelovkama a tak pod tíhou argumentů musím prý táhnout dál. Naštěstí se stává něco neuvěřitelného a my objevujeme u cesty dřevorubeckou chatu. Zjevuje se jako přízrak na druhé straně potoka a tak po překonání již asi pět metrů široké říčky beru za kliku a s přitroublou poznámkou, že už nám stavějí na kafe se nečekaně nezamčenými(!) dveřmi propadám dovnitř. Chata je opravdu úplně otevřená, nejspíš proto, že se do těchto míst celou zimu neodváží ani noha. Vnitřek chaty je opravdu luxusní (na to co by tady člověk mohl čekat a vzhledem k tomu jak jsme spali před tím) - jedna místnost, předsíň a půda. Uvnitř jsou přesně tři postele s madracemi, ucházející ručně malované obrazy na stěnách, ale hlavně masivní, obrovská kachlová kamna, ve kterých okamžitě rozpalujeme vatru a tak za nějaký čas vyhříváme chatu na teplotu sauny (zajímavostí je, že chata nemá na střeše komín, ale trubka od kamen končí na půdě kam jde všechen kouř). Z našeho objevu chaty jsme všichni opravdu vyplesknutý, jelikož v porovnání s podmínkami několika předchozích dnů a taky na to, že jsme v Rumunsku je to pěti hvězdičkový hotel a tak tomu nemůžeme uvěřit. Možná by neškodilo dodat, že je zrovna 31.prosince a tak máme kde oslavit Silvestr. Chatu měníme na sušárnu věcí a oslavu Silvestra začínáme velkým vyvařováním, kuchtíme, dusíme a smažíme na plotnách kachlových kamen a cpeme se dobrotami. Později přichází na řadu zásoby vodky s příznačným názvem Amundsen, dále hořlaviny nesoucí poněkud zavádějící název Absint a k dovršení toho všeho si dáváme k dotažení pohody k dokonalosti doutníčky. Večer se docela rozjíždí a tak před půlnocí už v chatě vcelku slušně vyvádíme. David si v rozjaření ohřívá nohy tím, že je mezi dvěma prkny strká do kamen, což odnášejí ponožky protavenou dírou a z Dejva se tak slušně kouří. Před půlnocí někoho napadá vyzkoušet plivat oheň a tak si přihýbáme Absintu a přes zapalovač úspěšně napodobujeme fakíry. Jediný komu se nedaří je David, ale po chvilce tréninku foukne Absinta nad kamna a jelikož se výpary před chytnutím ještě pěkně nahřejou, dochází přímo k výbuchu a na chvíli si tak vůbec nejsme jistý jestli chatu nezpopelníme, protože kamna od podlahy až ke stropu chytají. Za pár sekund, ale uhasnou a tak přesně o půlnoci a o hodinu dříve než v Čechách slavíme několika petardami nový rok.
5. den v horách

Ráno se nám nikomu nechce nikam jít a tak jelikož vstáváme k desáté hodině padají návrhy, že by jsme mohli v chatě ještě jeden den zůstat. To se však zamítá a tak vyrážíme - vstříc tomu dozvědět se, v kterém údolí to vlastně jsme. Abychom nebyli škrti tak majitelům chaty necháváme na poličce čokoládu Orion a zbytek vodky. Cesta pryč je už jenom dupárna jelikož jdeme po cestě (ovšem s metrem prašanu) a tak kolem druhé hodiny k našemu nadšení docházíme do místa, které dobře známe - k dřevorubecké osadě s pramenem, který David překřtil na asfaltový. Kromě toho se obloha začíná modrat a po pěti dnech tak poprvé vidíme na obloze plech. Všechny starosti o to kde jsme jsou ty tam a tak pokračujeme cestou, kterou dobře známe. Pro zpestření křížíme čerstvé stopy po medvědovi, který přerušil zimní spánek a přecházíme několik menších lavinových sesuvů, které zahučeli do údolí. A tak se s padající tmou objevujeme tam, kde jsme před pěti dny vyšli - v Romuli. Tentokrát je všude spousta lidí a tak tu budíme rozruch díky našim pro Rumuny neobvyklým ohozům a velkým batohům na kterých máme sněžnice a lopatu. Přecházíme Romuli, docházíme na opuštěné nádraží a k naší radosti zjišťujeme, že vlak nám jede za dvě hodiny a tudíž tu nemusí vytuhnout celou noc. Zalézáme do čekárny s vytlučeným oknem a tak po hodince se díky tomu, že se nehejbeme svorně shodujeme na tom, že mrzneme snad nejvíce za celý "výlet". Mrznutí však přerušuje přijíždějící vlak a tak i když všem trampotám ještě není konec, začíná úplně jiná kapitola……….